Zápisky z ředitelského deníku – září

Je konec prvního měsíce nového školního roku. Mám takový pocit, že pokud školní rok
poběží stejným tempem jako letošní září, můžeme za pár hodin začít tisknout závěrečná
vysvědčení.

Do školního roku vstoupila škola s velkým plánem. Chceme se zase o kus posunout k našemu ideálu, tzn. aby škola byla víc než učení. Letos se pokusíme zaměřit hlavně na to, co už někde dobře funguje, najít dobré příklady, seznámit se s nimi, vyzkoušet je ve výuce a to, co bude dávat smysl, postupně dostat do našeho budoucího školního vzdělávacího programu. A protože nechceme zůstat jen u slov, pustili jsme se do toho hned koncem srpna. Celý učitelský tým byl na intenzivním třídenním vzdělávacím soustředění.

A 1. září opět začal celý výukový proces. Kdybych měl za měsíc září popsat úplně všechno, vznikl by z toho román v rozsahu Tří mušketýrů. Tak zde uvádím jen pár zápisků z ředitelského zápisníku:

• Šesťáci si na adaptačním kurzu pořádně stmelili kolektiv.
• Prvňáčci prozkoumali novou školu i její okolí. A myslím, že už vědí, kde co je. Tedy alespoň většina z nich.
• Všichni jsme si připomněli školní pravidla. Povinná disciplína, která je ale každým rokem důležitější.
• Deváťáci dostali první informace k přijímačkám a společně s rodiči jsme ladili jejich další plány.
• Na druhém stupni jsme otevřeli nový prostor, který je trochu učebnou, trochu knihovnou a trochu čekárnou. Zkrátka místnost, která odmítá být zaškatulkovaná.
• Získali jsme Erasmus grant na výměnný pobyt v Holandsku.
• A kvůli pohodovější atmosféře jsme v rámci wellbeingu vyměnili klasické zvonění za příjemnější znělky.

V září jsme si potvrdili, že škola se neodehrává pouze mezi tabulí a lavicí. Někdy k dobré školní edukaci nepotřebujete učebnici. Stačí pytel na odpadky. Naši žáci druhého stupně se zapojili do akce „Ukliďme Česko“. Vyrazili do okolí školy, na nedaleký stadion i k břehům Orlice. Do třídní knihy bychom mohli napsat: „Žáci sbírali odpadky.“ Jenže to by bylo trochu málo. Ve skutečnosti si všímali místa, kde žijeme. Zjistili, že okolí školy není jen kulisa, kterou cestou do školy míjíme. Je to prostě naše místo. A možná si teď někteří z nás dvakrát rozmyslí, kam příště odhodí papírek od sušenky.

V září jsme se také pořádně opřeli do sportu. Atletický čtyřboj absolvovaly úplně všechny třídy školy. Padaly osobní rekordy. Běhalo se, skákalo, házelo. Výkony byly skvělé. Ale upřímně? Můj nejlepší výsledek se tentokrát nevešel do žádné tabulky. Byla to atmosféra na stadionu. Pozoroval jsem žáky, jak fandí spolužákům. Jak povzbuzují někoho, komu v posledních metrech docházejí síly. Jak se někdo díky ostatním ještě dokáže vyhecovat k lepšímu výkonu. Najednou to nebyla jen skupina jednotlivců. Byl to tým.

A právě tady mi došlo, že úklid okolí školy a atletický čtyřboj mají vlastně něco společného. Ani jedna z těchto aktivit není jen o úklidu nebo o sportu. Ukazují nám věci, které z běžného testu prostě nevyčteme.

Umět se postarat o místo, kde žiju.
Umět povzbudit člověka vedle sebe.
Umět zabrat, když to nejde samo.
Umět být součástí týmu.

Možná právě tohle jsou věci, které by si žáci měli ze školy odnést, protože ty nejlepší školní výsledky se občas neměří jedničkami na vysvědčení.

Jako písničku k zářijovému deníku jsem vybral Tata Bojs – Pěšáci. Proč právě tahle? Protože v refrénu zazní: „Není malých rokenrolí.“ A myslím, že to na školu sedí dokonale. V provozu školy ani v životě totiž nejsou malé věci. Každý detail něco znamená. Každý den se počítá. Každé povzbuzení se počítá. Každý nápad se počítá. A možná právě z těch malých věcí jednou vznikne něco opravdu velkého.

Září máme za sebou.
Vysvědčení zatím netiskneme.
Ale začátek máme za sebou opravdu dobrý.